umět se prodat

Jak si říct o přidání? Umíte na schůzce vysypat z rukávu (bez toho, aniž by vám vyschlo v puse) potenciálnímu klientovi X důvodů, proč si má ke spolupráci vybrat zrovna vás? Máte nacvičené tři věty, kterými o sobě řeknete dost na to, že posluchače zaujmete a  zároveň tak málo, abyste dokázali zapříst hovor?  Mluvím o momentu, kdy jste rande, na pracovním večírku nebo vás váš protějšek právě přivedl mezi své přátelé. Dokážete na pohovoru říct jasně částku, na kterou sebe a svou práci ceníte? Zvládnete si sami sobě poklepat po celém dni na rameno (obrazně řečeno) a pochválit se?

Read More
alzbeta malkova Comment
i am not a metropolitan person

Potřetí. Určitě ne naposled. Ale žádný závislák na New Yorku se ze mě nestal. A asi nestane.

Možná jsem před cestou prošla až moc instagramových účtů, skrz které jsem si město připomněla. Možná jsem očekávala víc, protože Amerika, protože New York, protože jsem už starší než tenkrát.

Read More
být lepší

Být lepší nerovná se mít lepší výplatu. Neznamená to mít lepší pleť. Být lepší neurčuje počet followerů na Instagramu. Být lepší znamená umět rozpoznat dobro, zlo a občas i něco mezi tím. "Buď lepší", říkala mi babička, když jsem jí jako malá sedávala na klíně a stěžovala si na ségru, na školu, na svět...

Read More
alzbeta malkovaComment
co se smí a nesmí

Nezáleží na tom, jestli je vám patnáct, dvacet, třicet nebo padesát, v každém věku nastávají situace, kdy si říkáme (nebo někdo jiný), že na "tohle" už nemáme věk. Na jednu stranu kývu souhlasně hlavou, na druhou stranu vůbec nevím, kdo určuje, od jakého věku je snězení celého balíčku žvýkaček (těch retro kulatých) dětinské, protože se lehce dusíte a když chcete promluvit, není na vás zrovna reprezentativní pohled.

Read More
alzbeta malkovaComment
někdy má i přátelství svou trvanlivost

Jak jsem poznala, že už jsem dospělá? Kromě tedy celkem nízkého ročníku na občance samozřejmě?  Ne proto, že mě už pár let jakýkoli průzkum zařazuje do skupiny 25 a výše. Protože už se s "holkama" na sebe nekoukáme divně, když máme stejnou sukni z H&Mka. Problém nastává spíš v tom, že jedna z nás už chodí nakupovat především do dětského oddělení než do dámské sekce. A tím stručně řečeno končí jedna etapa.

Read More
hlavně nepřepálit začátek

Nemusím být důchodce, abych poznala, že přepálit začátek se nevyplácí. A můžeme se bavit o párty, která začíná od čtvrtka do neděle nebo o dovolené á la prodloužený víkend. Ti z vás, co chodí pít už jen hlavně v pátek, protože ještě v neděli "to" cítíte v kostech, mě určitě chápou. 

Ale když jedete do Německa, tedy hlavně do Berlína, jednoduše se vám to vymkne. I když tam totiž jste poněkolikáté, pořád ho nemáte dost. Naposledy jsem tam byla v zimě, a to jsme si "užívali" sváteční atmosféru. Teď jsme se váleli na městské pláži a vymetli hodně kaváren.

Read More
život offline

Jsou to ty offline momenty, které na Insta stories nenajdete, za ty jsem nejvděčnější. Nenaplánujete si je, prostě je zažijete a nemůžete si na nich upravit rtěnku nebo zatáhnout břicho. 

Sociální sítě jsou pro mě práce, taky častý "sociální" kontakt. Pořád se učím umět oddělovat povinnosti, radosti a nástrahy, které s nimi souvisejí. Naštěstí jsem se nenarodila s mobilem v ruce a lidi nehodnotím podle toho, kolik mají followerů na Instagramu.

Read More
plánování

Zní to možná trochu divně, ale když v neděli večer rozprostřu své týdenní plány do čísel a popisků v kalendáři, nějak rychleji mi to všechno ubíhá. Úterý si pletu se středou a na pátek se těším tak, že ani nepostřehnu čtvrtek.  V dubnu už řeším léto a v letních šatech potom píšu seznam vánočních dárků. 

Prošla jsem si obdobím velkých papírových plánovačů, online verze, malých papírových kalendářů i obdobím chaozzu. A musím uznat, že mi vyhovuje stav někde "mezi".  Nikdy si totiž neudržím odškrtávat každý den z to-do listu, abych večer mohla spokojeně usnout, ale pochopila jsem, že některé zásadní milníky jako pracovní schůzky, narozeninové oslavy rodičů nebo termíny porodů kamarádek, bych si poznamenat měla. 

Read More
víte, co doopravdy chcete?

Hlavně mi, prosím, neříkejte, že chcete být především šťastní. Jasně, ve výsledku o to, doufám, usilujeme všichni, ale aby se tak stalo, musí se nám toho spoustu podařit, splnit.

Na základce jsem si, asi nakažená érou Ally McBealové, přála být právničkou, která se bude elegatně pohybovat na deseticentimetrových podpadcích v upnutém kostýmku po centru Prahy. Ani upřímně nevím, kdy mě to přešlo.

Dodělala jsem základku, střední, vysokou, začala na full-time pracovat. Už je to nějaký ten pátek a já si nedovedu ani teď, skoro ve třiceti, natož v patnácti, uvědomit, co doopravdy chci dělat. Navíc už si samu sebe pomalu představuju, jak v sobotu čekám na vnoučata a přeju si, abych jim měla co vyprávět a byli na mě pyšní. No jo, ale co?

Read More
mezi řádky #1

Hrozně ráda dávám knížky jako dárky k čemukoli a je mi záhadou, proč já jich zase tolik nedostávám. Baví mě vybírat knížky a tipovat si, komu se co tak může a bude líbit. A tak kdybyste pro někoho (nebo pro sebe) dárek sháněli, pár tipů tu najdete.

Read More
alzbeta malkovaComment
now, or never

Teď, nebo nikdy? Naposledy si na tuhle otázku ve své hlavě pamatuju, když mě sestřenice nutily skočit z dvoumetrového skokánku do rybníka u prababičky na vesnici. Chvíli to trvalo, ale skočila jsem. Mám všechny ruce i nohy, a i když jsem si pěkně lokla, přežila jsem.

Read More
odečíst si pár let? asi ne, děkuju.

"Jaký je tvůj nejoblíbenější měsíc nebo roční období?".
Já: "No jasně, že březen, protože mám narozeniny a navíc mám ráda jaro." Moje odpověď tak před deseti lety.

V mnoha knížkách jsem se během života dočítala, jak se člověk musí dívat dopředu a neohlížet se zpátky. Ono se to vždycky lépe radí, než provádí. Na patnácté narozeniny se těšíte, protože občanka a tak dál, chápeme se. Další mezník je, když můžete od osmnácti oficiálně pít. Ve dvaceti už vám není "náct", kolem pětadvacátého roku končíte vysokou školu a tak nějak se cítíte být dospělý, s papírem v ruce. No a co pak? Teď už se jen (často trpce) vyrovnávám s očekáváními od společnosti, od rodiny, od kolegů.

Read More
make a wish

Snad neznám člověka, kterému by po otázce "co si přeješ k narozeninám/k Vánocům/k výročí" nevyvstalo něco na mysl. Cokoli. Více či méně splnitelného. Samozřejmě, mě nevyjímaje. Ve většině případů v určitém věku naštěstí zmoudříme a napadne nás něco, po čem toužíme déle, možná o tom občas i mluvíme a pořád si to ne a ne ze svého dospělého wishlistu odškrtnout. 

A potože rodiče a Ježíška můžeme prosit jen do určitého věku, nezbývá nám než si plnit přání sami. Vlastními silami. Navíc - tatry, barbie, kola a různé skládačky vystřídala mnohem zásadnější přání. Často trvalá, kterým omylem neurvete ruku, protože vám nejde obléct lesklý top, takže by to měl Ježíšek sakra těžké. Novou práci nebo přítelkyni v hračkářství nemají a tetování nebo psa byste si měli sakra rozmyslet. 

Read More