být lepší

Být lepší nerovná se mít lepší výplatu. Neznamená to mít lepší pleť. Být lepší neurčuje počet followerů na Instagramu. Být lepší znamená umět rozpoznat dobro, zlo a občas i něco mezi tím. "Buď lepší", říkala mi babička, když jsem jí jako malá sedávala na klíně a stěžovala si na ségru, na školu, na svět...

co se smí a nesmí

Nezáleží na tom, jestli je vám patnáct, dvacet, třicet nebo padesát, v každém věku nastávají situace, kdy si říkáme (nebo někdo jiný), že na "tohle" už nemáme věk. Na jednu stranu kývu souhlasně hlavou, na druhou stranu vůbec nevím, kdo určuje, od jakého věku je snězení celého balíčku žvýkaček (těch retro kulatých) dětinské, protože se lehce dusíte a když chcete promluvit, není na vás zrovna reprezentativní pohled.

někdy má i přátelství svou trvanlivost

Jak jsem poznala, že už jsem dospělá? Kromě tedy celkem nízkého ročníku na občance samozřejmě?  Ne proto, že mě už pár let jakýkoli průzkum zařazuje do skupiny 25 a výše. Protože už se s "holkama" na sebe nekoukáme divně, když máme stejnou sukni z H&Mka. Problém nastává spíš v tom, že jedna z nás už chodí nakupovat především do dětského oddělení než do dámské sekce. A tím stručně řečeno končí jedna etapa.

hlavně nepřepálit začátek

Nemusím být důchodce, abych poznala, že přepálit začátek se nevyplácí. A můžeme se bavit o párty, která začíná od čtvrtka do neděle nebo o dovolené á la prodloužený víkend. Ti z vás, co chodí pít už jen hlavně v pátek, protože ještě v neděli "to" cítíte v kostech, mě určitě chápou. 

Ale když jedete do Německa, tedy hlavně do Berlína, jednoduše se vám to vymkne. I když tam totiž jste poněkolikáté, pořád ho nemáte dost. Naposledy jsem tam byla v zimě, a to jsme si "užívali" sváteční atmosféru. Teď jsme se váleli na městské pláži a vymetli hodně kaváren.

život offline

Jsou to ty offline momenty, které na Insta stories nenajdete, za ty jsem nejvděčnější. Nenaplánujete si je, prostě je zažijete a nemůžete si na nich upravit rtěnku nebo zatáhnout břicho. 

Sociální sítě jsou pro mě práce, taky častý "sociální" kontakt. Pořád se učím umět oddělovat povinnosti, radosti a nástrahy, které s nimi souvisejí. Naštěstí jsem se nenarodila s mobilem v ruce a lidi nehodnotím podle toho, kolik mají followerů na Instagramu.

plánování

Zní to možná trochu divně, ale když v neděli večer rozprostřu své týdenní plány do čísel a popisků v kalendáři, nějak rychleji mi to všechno ubíhá. Úterý si pletu se středou a na pátek se těším tak, že ani nepostřehnu čtvrtek.  V dubnu už řeším léto a v letních šatech potom píšu seznam vánočních dárků. 

Prošla jsem si obdobím velkých papírových plánovačů, online verze, malých papírových kalendářů i obdobím chaozzu. A musím uznat, že mi vyhovuje stav někde "mezi".  Nikdy si totiž neudržím odškrtávat každý den z to-do listu, abych večer mohla spokojeně usnout, ale pochopila jsem, že některé zásadní milníky jako pracovní schůzky, narozeninové oslavy rodičů nebo termíny porodů kamarádek, bych si poznamenat měla. 

víte, co doopravdy chcete?

Hlavně mi, prosím, neříkejte, že chcete být především šťastní. Jasně, ve výsledku o to, doufám, usilujeme všichni, ale aby se tak stalo, musí se nám toho spoustu podařit, splnit.

Na základce jsem si, asi nakažená érou Ally McBealové, přála být právničkou, která se bude elegatně pohybovat na deseticentimetrových podpadcích v upnutém kostýmku po centru Prahy. Ani upřímně nevím, kdy mě to přešlo.

Dodělala jsem základku, střední, vysokou, začala na full-time pracovat. Už je to nějaký ten pátek a já si nedovedu ani teď, skoro ve třiceti, natož v patnácti, uvědomit, co doopravdy chci dělat. Navíc už si samu sebe pomalu představuju, jak v sobotu čekám na vnoučata a přeju si, abych jim měla co vyprávět a byli na mě pyšní. No jo, ale co?

mezi řádky #1

Hrozně ráda dávám knížky jako dárky k čemukoli a je mi záhadou, proč já jich zase tolik nedostávám. Baví mě vybírat knížky a tipovat si, komu se co tak může a bude líbit. A tak kdybyste pro někoho (nebo pro sebe) dárek sháněli, pár tipů tu najdete.

now, or never

Teď, nebo nikdy? Naposledy si na tuhle otázku ve své hlavě pamatuju, když mě sestřenice nutily skočit z dvoumetrového skokánku do rybníka u prababičky na vesnici. Chvíli to trvalo, ale skočila jsem. Mám všechny ruce i nohy, a i když jsem si pěkně lokla, přežila jsem.

odečíst si pár let? asi ne, děkuju.

"Jaký je tvůj nejoblíbenější měsíc nebo roční období?".
Já: "No jasně, že březen, protože mám narozeniny a navíc mám ráda jaro." Moje odpověď tak před deseti lety.

V mnoha knížkách jsem se během života dočítala, jak se člověk musí dívat dopředu a neohlížet se zpátky. Ono se to vždycky lépe radí, než provádí. Na patnácté narozeniny se těšíte, protože občanka a tak dál, chápeme se. Další mezník je, když můžete od osmnácti oficiálně pít. Ve dvaceti už vám není "náct", kolem pětadvacátého roku končíte vysokou školu a tak nějak se cítíte být dospělý, s papírem v ruce. No a co pak? Teď už se jen (často trpce) vyrovnávám s očekáváními od společnosti, od rodiny, od kolegů.