mít či nemít o pár centimetrů míň

Když jsme si s holkama v pubertě zkoušeli své první rtěnky a v obchodě opatrně nazouvali boty s mini podpadkem, bylo to něco výjimečného. Člověk si pak připadal o pár let starší, dospělý. Pod tíhou romantických filmů a seriálů jsme si představovali botník plný naleštěných lodiček, ve kterých zvládneme celý den pobíhat po městě. 

Když ale vyrostete do výšky 170 cm, automaticky se zařadíte do vyšší části populace. Absolvovat taneční se pak mění ve snahu ulovit tanečníka, vedle kterého nebudete (ještě navíc v podpadcích) vypadat jako žirafa svíjející se do rytmu polky.

A co teprve články, ve kterých se píše o tom, jak roztomilé je mít sto šedesát centimetrů, protože na vás všechno oblečení vypadá rozkošně. I v pětatřiceti budete vypadat kouzelně, protože si vás budou plést se starší ségrou vaší dcery. Navíc když vás téměř jakýkoli kluk/muž obejme, užíváte si ten vzrušující pocit se zakloněnou hlavou. Shrnuto a podtrženo - občas bych pár centimetrů někomu s chutí věnovala.

Přece jenom mě pár důvodů, proč být spokojená se svou výškou napadá:

  • ve vlaku si zvládnu sundat kufr bez žadonění o cizí pomoc nebo riziko, že mi spadne na hlavu
  • v MHD nemusím zběsile hledat kolmou tyč na přidržení se, protože dosáhnu i na ty vyšší 
  • v kině si nemusím přesedat, protože nevidím přes slečnu přede mnou
  • když pár kilo přiberu, tak se mi těch pár dezertů navíc rozloží a není to na první pohled tolik znát
  • pokud si obleču něco, co opticky zkracuje nohy, pořád budu mít standardní výšku
  • až budu mít jednou dítě, nebudu se ho muset tak od patnácti bát

Přidáte nějaký? 

jacket - TOPMAN, backpack - ZARA, skirt - WINWINLOVE,
leather jacket - Promod, shirt - Marks & Spencer