Posts in thinkingabout
někdy má i přátelství svou trvanlivost

Jak jsem poznala, že už jsem dospělá? Kromě tedy celkem nízkého ročníku na občance samozřejmě?  Ne proto, že mě už pár let jakýkoli průzkum zařazuje do skupiny 25 a výše. Protože už se s "holkama" na sebe nekoukáme divně, když máme stejnou sukni z H&Mka. Problém nastává spíš v tom, že jedna z nás už chodí nakupovat především do dětského oddělení než do dámské sekce. A tím stručně řečeno končí jedna etapa.

Read More
život offline

Jsou to ty offline momenty, které na Insta stories nenajdete, za ty jsem nejvděčnější. Nenaplánujete si je, prostě je zažijete a nemůžete si na nich upravit rtěnku nebo zatáhnout břicho. 

Sociální sítě jsou pro mě práce, taky častý "sociální" kontakt. Pořád se učím umět oddělovat povinnosti, radosti a nástrahy, které s nimi souvisejí. Naštěstí jsem se nenarodila s mobilem v ruce a lidi nehodnotím podle toho, kolik mají followerů na Instagramu.

Read More
víte, co doopravdy chcete?

Hlavně mi, prosím, neříkejte, že chcete být především šťastní. Jasně, ve výsledku o to, doufám, usilujeme všichni, ale aby se tak stalo, musí se nám toho spoustu podařit, splnit.

Na základce jsem si, asi nakažená érou Ally McBealové, přála být právničkou, která se bude elegatně pohybovat na deseticentimetrových podpadcích v upnutém kostýmku po centru Prahy. Ani upřímně nevím, kdy mě to přešlo.

Dodělala jsem základku, střední, vysokou, začala na full-time pracovat. Už je to nějaký ten pátek a já si nedovedu ani teď, skoro ve třiceti, natož v patnácti, uvědomit, co doopravdy chci dělat. Navíc už si samu sebe pomalu představuju, jak v sobotu čekám na vnoučata a přeju si, abych jim měla co vyprávět a byli na mě pyšní. No jo, ale co?

Read More
now, or never

Teď, nebo nikdy? Naposledy si na tuhle otázku ve své hlavě pamatuju, když mě sestřenice nutily skočit z dvoumetrového skokánku do rybníka u prababičky na vesnici. Chvíli to trvalo, ale skočila jsem. Mám všechny ruce i nohy, a i když jsem si pěkně lokla, přežila jsem.

Read More
odečíst si pár let? asi ne, děkuju.

"Jaký je tvůj nejoblíbenější měsíc nebo roční období?".
Já: "No jasně, že březen, protože mám narozeniny a navíc mám ráda jaro." Moje odpověď tak před deseti lety.

V mnoha knížkách jsem se během života dočítala, jak se člověk musí dívat dopředu a neohlížet se zpátky. Ono se to vždycky lépe radí, než provádí. Na patnácté narozeniny se těšíte, protože občanka a tak dál, chápeme se. Další mezník je, když můžete od osmnácti oficiálně pít. Ve dvaceti už vám není "náct", kolem pětadvacátého roku končíte vysokou školu a tak nějak se cítíte být dospělý, s papírem v ruce. No a co pak? Teď už se jen (často trpce) vyrovnávám s očekáváními od společnosti, od rodiny, od kolegů.

Read More
make a wish

Snad neznám člověka, kterému by po otázce "co si přeješ k narozeninám/k Vánocům/k výročí" nevyvstalo něco na mysl. Cokoli. Více či méně splnitelného. Samozřejmě, mě nevyjímaje. Ve většině případů v určitém věku naštěstí zmoudříme a napadne nás něco, po čem toužíme déle, možná o tom občas i mluvíme a pořád si to ne a ne ze svého dospělého wishlistu odškrtnout. 

A potože rodiče a Ježíška můžeme prosit jen do určitého věku, nezbývá nám než si plnit přání sami. Vlastními silami. Navíc - tatry, barbie, kola a různé skládačky vystřídala mnohem zásadnější přání. Často trvalá, kterým omylem neurvete ruku, protože vám nejde obléct lesklý top, takže by to měl Ježíšek sakra těžké. Novou práci nebo přítelkyni v hračkářství nemají a tetování nebo psa byste si měli sakra rozmyslet. 

Read More
no clichés

Dvacet už mi bylo celkem dávno. Bolí mě záda. Bez brýlí už do kina nechodím. Používám krém na oči. Když si dám po večeři dezert, už vím, že budu muset uběhnout o pár kilometrů víc. A tím to rozhodně nekončí, s tímhle výčtem bych mohla pokračovat dlouho.

Read More