co se smí a nesmí

co se smí a nesmí


Nezáleží na tom, jestli je vám patnáct, dvacet, třicet nebo padesát, v každém věku nastávají situace, kdy si říkáme (nebo někdo jiný), že na "tohle" už nemáme věk. Na jednu stranu kývu na souhlas. Na druhou stranu vůbec netuším, kdo určuje, od jakého věku je snězení celého balíčku žvýkaček (těch retro kulatých) dětinské, protože se při tom lehce dusíte a když chcete promluvit, není na vás zrovna reprezentativní pohled.

Žijeme v době, kdy se všichni posuzují, pozorují, hodnotí, kritizují a kdo ví co ještě. A může se jednat o destinaci, kam vyrážíte na dovolenou nebo budete propíráni za výrazně mladšího/staršího partnera.

Možná tolerance přichází až s "pokročilejším" věkem. Čím víc mi totiž je, čím víc lidí poznávám a čím víc nových míst navštívím, je mi stále víc jedno, jestli má někdo zelené vlasy nebo kraťasy místo kalhotek. Jasně, občas mě někdo nebo něco zaskočí, ale pak si uvědomím, že všem těm, kteří se neohlíží na to, co si o nich myslí lidé na zastávce, trošku závidím. A podle mě v tom nejsem sama.

Rodiče mi vždycky říkali, že není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Myslím, že je důležité zachovat si zdravý rozum a úsudek. A k tomu je ale dobré občas "vybočit z řady" a dělat si věci po svém, abychom nezapomněli, jaké to je.

A co je v určitém věku na pováženou? A nebo vlastně není?

  • Skočit na koupališti "kufr" a pro jednou si odpustit snahu o ladné vklouznutí do vody, ideálně po schůdkách samozřejmě. Pánové to mají značně jednodušší, jeden díl plavek se mnohem lépe loví.
  • Nevědět, co chcete v životě dělat. Do kdy se to oficiálně toleruje?
  • Dát si zmrzlinu k snídani, k obědu, k večeři, i k druhé večeři. Proč? Protože můžu, s rodičemi už dlouho nebydlím.
  • Girlz talks v jakémkoli věku, a to i když se na vás okolí dívá jak na stádo slep**. Rozdíl je jen v tom, že ve dvanácti se společně hihňáte za zavřenými dveřmi v pokojíčku, ve třiceti jste rády, že vyrazíte ven a"holky" ocení nový odstín rtěnky a v šedesáti jste rády, že se vůbec sejdete.
  • Dívat se na pohádky. Jen tak. Nejen o Vánocích. Skvělé na tom je, že těm příběhům jako malí věříte, pak sice přijde vystřízlivění, ale i tak. Někdy (dost často) člověk v životě potřebuje vědět, že všechno dobře dopadne.
  • Namáčet si loupák do kakaa. Jasně, drobíte a nevypadáte u toho jako v reklamě. Ale ten požitek! A to ani nemusíte sedět schoulení na chalupě u kamen. K nezaplacení.
  • Chodit do baru s vidinou seznámení se s potenciálním budoucím manželem. OK, asi to někomu vyjde. Ve dvaceti tomu ještě věříte, ve třiceti přestáváte mít sílu na ty stále stejné otázky a ve čtyřiceti už se musíte jen usmívat.
  • Hodit si ráno na záda místo kabelky batoh a vyrazit do práce. Praktické, ale pokud máte to štěstí a nevypadáte na svůj věk, může vás pak překvapit pozvání na rande od kluka, co sotva odmaturoval.

Doplníte?

být lepší

být lepší

 někdy má i přátelství svou trvanlivost

někdy má i přátelství svou trvanlivost