make a wish

Snad neznám člověka, kterému by po otázce "co si přeješ k narozeninám/k Vánocům/k výročí" nevyvstalo něco na mysl. Cokoli. Více či méně splnitelného. Samozřejmě, mě nevyjímaje. Ve většině případů v určitém věku naštěstí zmoudříme a napadne nás něco, po čem toužíme déle, možná o tom občas i mluvíme a pořád si to ne a ne ze svého dospělého wishlistu odškrtnout. 

A potože rodiče a Ježíška můžeme prosit jen do určitého věku, nezbývá nám než si plnit přání sami. Vlastními silami. Navíc - tatry, barbie, kola a různé skládačky vystřídala mnohem zásadnější přání. Často trvalá, kterým omylem neurvete ruku, protože vám nejde obléct lesklý top, takže by to měl Ježíšek sakra těžké. Novou práci nebo přítelkyni v hračkářství nemají a tetování nebo psa byste si měli sakra rozmyslet. 

Já sama jsem měla štěstí. Snažím se vzpomenout sii na něco, po čem bych v dětství nebo v dospívání vroucně toužila a nedostala, nic zásadního mě nenapadá. V dospělosti už bych si pár bodů na seznam dala. A nemám na mysli zrovna nové boty.

Je mi tak trochu jasné a je to dobře, že nikdo z nás nepřestane z principu snít nebo si přát. S hračkami, s mobily nebo s oblečením je to ale jednodušší - dají se ušít, vyrobit nebo pošlete odkaz ne e-shop. Bojím se ale, že mi na seznamu zůstanou body jako jsou štěstí, úspěch nebo třeba spokojenost. Tomu se ani deset párů tenisek nevyrovná.