někdy má i přátelství svou trvanlivost

někdy má i přátelství svou trvanlivost

Jak jsem poznala, že už jsem dospělá? Kromě tedy celkem nízkého ročníku na občance samozřejmě?  Ne proto, že mě už pár let jakýkoli průzkum zařazuje do skupiny 25 a výše. Protože už se s "holkama" na sebe nekoukáme divně, když máme stejnou sukni z H&Mka. Problém nastává spíš v tom, že jedna z nás už chodí nakupovat především do dětského oddělení než do dámské sekce. A tím stručně řečeno končí jedna etapa.

Připadá mi to už jako hodně dávno, kdy jsem se prodírala vchodem na střední. Všude kolem skupinky stylově (na tu dobu = značkově) oblečených budoucích spolužáků. Každý z nás chtěl zapadnout, najít si svého nebo svou BFF, se kterým zažije momenty, na které bude ještě v dospělosti dlouho vzpomínat. Možná nás ovlivnilo i to, že jsme vyrůstali na partičce z Beverly Hills, seriálu Helena a její chlapci nebo legendární Škole zlomených srdcí a chtěli jsme zažívat podobně "stylová" dobrodružství.

Pak přišla maturita a některá přátelství byla ta tam. Některá se ztratila naráz, jiná postupně, jak šel čas. Nebylo to tím, že by se všichni ti lidé přestali mít rádi, jenom se vydali každý jinou cestou a tam si vytvářeli nová čerstvá přátelství, která zapadala do jejich života v ten konkrétní moment.

Někdy mi to připadá smutné, ale tak šel život. Pozitivní je, že z každé téhle etapy vzpomínáme spíš na pozitivní okamžiky a negativní zážitky se ztrácí z paměti rychleji.

Na vysoké už to bylo náročnější. Neseděli jsme v lavicích každý den od 8 do odpoledne, neměli povinnou každodenní docházku. Když lidé poslouchali stejnou hdubu, chodili společně na koncerty a o přestávkách si měli hodně co říct. Skupinky holek, co si od středy plánovaly víkendové outfity na pátek, se tam také našly. Nepolapitelní hezouni, co se bavili se všemi, ale nikdy jste toho o nich nevěděli příliš. Typické krásky, které do školy chodily a přesto jsem je viděla jen párkrát.

Na ty všechny si dokážu vzpomenout, ale ovlivnit mě dokázala jen hrstka z nich, na jedné ruce bych je spočítala. A jak to skončilo?  Vyšumělo to. Casem. Povinnosti a jiné starosti překryly setkání, která člověk domlouval týdny a odcházel z nich v rozpacích.

A teď? Jedna kamarádka ze střední, jedna z první práce a zbytek? Ty všechny ostatní, se kterými sdílím svůj čas offline, posílám jim pohledy, píšu si online na messengeru nebo mě k nim zavál Instagram, jsem potkala teď. Nejsou jich desítky, ale vím, že máme hodně věcí společných, a to ne jenom na jeden rok.

A co se stane pak? Až budu řešit, jestli mě do naší oblíbené kavárny pustí se psem? Až budu 2v1? Kdybych se odstěhovala dál než do Brna? Kdybych změnila práci? Možná některá přátelství skončí, ale vždycky si budu moct vzpomenout na ty naše fancy snídaně, festivalové zážitky, společné pečení o Vánocích nebo vytáhnout fotku z peněženky ze zahradní párty. A to za to stojí, i kdyby to mělo mít omezenou trvanlivost.

co se smí a nesmí

co se smí a nesmí

hlavně nepřepálit začátek

hlavně nepřepálit začátek